Senegal, jak ho možná neznáte 4
Při cestování v Senegalu najdete místa, kde se dá stravovat po evropsku, ale jsou jen v některých místech a nejsou nejlevnější. I místní obyvatelé provozují něco jako hromadné jídelny, jestli se to tak dá nazvat. Bacary takové místo vždycky našel, buď to vypadalo, jako, že jdeme k někomu na návštěvu anebo někde venku hořel oheň, na kterém se se vařilo a okolo, posedávali a jedli lidé. Z důvodu absence mrazícího systému, bylo jasné, že kuchařka vařila z čerstvých surovin. Jako se u nás dobrá hospoda pozná podle toho, jestli tam chodí místní, tak stejné kritérium používal i Bacary při výběru místa na oběd. Jídlo bylo chutné a ceny odpovídaly místním možnostem.
Když zkusíte dát do vyhledávače slovní spojení „země terangy“, zobrazí se vám cestovní kanceláře, které ve své nabídce zájezdů mají dovolenou v Senegalu. „Senegal – země terangy“ – je hlavní reklamním bonmotem, které láká turisty navštívit Senegal. Nejsem si jistá, že informace na portálech cestovních kanceláří dobře vysvětlují tento pojem.
Co se týká stravování, tak typická rodina jí z jednoho talíře dohromady, tradičně pravou rukou, někde lžící. V senegalských hromadných jídelnách jsme vždy dostali s Bacarym jeden talíř dohromady.
Většina činností rodinného života se odehrává pod širým nebem, tedy i stolování. Jezení ze společného talíře s sebou přináší mnoho zajímavých aspektů. Jídlo je pomyslně rozděleno do výsečí, jako italská pizza. Pokud se v některé výseči nachází větší kus, třeba ryba nebo kuře, tak ho někdo naporcuje, zpravidla některý ze synů a rozdělí ostatním. Nejvíc dá většinou rodičům a dětem, možná to bude mít nějaká tradiční pravidla stolování, ale já jsem je nevypozorovala, že přerozdělovat může každý, brát nebo žádat o něco z cizí části talíře je neslušné, nikdy jsem to nezažila. Většinou, když někomu něco chybí, tak ten, kterému se dostává, mu přidá. U jídla se většinou moc nemluví, ale o to víc pozoruje, co dělají ostatní. Je zajímavé jíst s vědomím, že vás někdo pozoruje. Stolování se tak stává zajímavým psychologickým procesem, který rodinu, komunitu nebo spolujedlíky nějakým způsobem sbližuje a zrcadlí v sobě aspekty vzájemného chování. U nás je zvykem, že se od stolu neodchází, dokud nedojí poslední. V Senegalu zas, že kdo je již sytý, odejde od stolu. Nevznikají tak problémy s dojídáním ze slušnosti apod., každý se rozhoduje sám, kolik toho sní. Kolik toho kdo snědl, se u stolu nekomentuje. Jakmile zhruba polovina stolujících odejde od společného talíře, může přijít kdokoli z ulice, pozdravit a bude pozván k jídlu. To je právě ta teranga (pohostinnost). Alespoň tak jsem to zažila u Bacaryho rodiny. Nejdřív jsem si myslela, že naši hosté jsou nějací příbuzní, ale Bacary mi vysvětlil, že nikoho téměř nezná a že teranga je slušnost pozvat hosty k jídlu a slušní hosté se poznají podle toho, že přichází, když se uvolní místo, po jídle poděkují a odejdou. Nevím, jak se v souvislosti s terangou dívají na bělochy, proto mi reklamní slogany cestovních kanceláří připadají úplně mimo.
Každopádně mi tradice terangy přijde geniálně důstojná charita, klobouk dolů. Je to velkorysé rozdělení se o jídlo s těmi, kteří mají hlad. Až mě zamrazilo, když jsem si uvědomila, kolik jídla se vyhazuje v naší kultuře a jak fungují charitativní jídelny pro lidi bez přístřeší, nevím, jestli se dá mluvit o důstojnosti. V rodině jídlo zpravidla připravují ženy. Ke slušnému chování patří se ženy nikdy neptat, kdy bude jídlo hotovo. Obědvá se tradičně okolo druhé hodiny, ale přesný čas není nikdy jistý. Tohle zjištění byl další políček mé evropské plánovitosti.
Jídlu se věnuje větší pozornost, než jsme zvyklí. Když obědvá majitel krámu, tak ho zavře a je neslušné ho rušit. Stejně tak Senegalci nejí při chůzi na ulici, jako my, věčně uspěchaní Evropané. Jednou jsme si z Bacarym někde koupili bagetu, já jsem začala hned jíst. „Bacary, proč nejíš?“, ptala jsem se. „Nemůžu jíst na ulici, protože kdyby mě někdo požádal, že má hlad, musel bych mu bagetu dát, to je slušnost terangy.“ “Ty můžeš, ty jsi bílá, tebe se nikdo nezeptá“, řekl s úsměvem Bacary.
Autor textu a médií: Lucie Masopustová ®
