Senegal, jak ho možná neznáte 7 a Praha jak jí znáte – zamyšlení
Když jsem se zrelaxovaná vrátila domů, do Stověžatky, chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na nutnou plánovitost, bez které se v Evropě prostě nedá být. Něco se ale změnilo. To já jsem se změnila. Lidé okolo mě byli více naštvaní, než šťastní, a pořád si na něco stěžovali. Měla jsem pocit, že to jsou malichernosti a zbytečnosti a že hledají problémy, tam kde nejsou. Vždyť jim teče teplá voda z kohoutku, splachují záchod pitnou vodou a elektřinu mají rozvedenou. Máme všechno, co v Senegalu nemají a přesto nejsme šťastní.
O co jde? Proč nás věci, které shromažďujeme, možnosti které máme, komfort, kterým se obklopujeme, nedělají šťastnými? Štěstí máme v sobě, řekl Bacary, když jsem se ho ptala, proč jsou všichni v Africe tak veselí. Po šestitýdenním senegalském výletu bylo už jasné, že můj život se nevrátí tam, kde byl. Do Bacaryho a Afriky jsem se definitivně zamilovala.
Začala jsem mít doma, pocit jisté nesvobody, euroatlantická kultura, tedy vyspělá část světa, začíná být prostě přecivilizovaná, někdy mám pocit až k nežití. Spousta lidí je z toho otrávená, naštvaná, nevědí, co se svým životem, cítí se opuštění, nebo naopak přehlcení, nespokojení, unavení, mají deprese, na špatné pocity berou léky nebo je kompenzují jiným způsobem.
Těch věcí už se na nás zkrátka valí moc, abychom stihli všechny povinnosti, jezdíme autem, jezdíme v zácpách, a když konečně dorazíme k cíli, stejně nemáme kde zaparkovat a tenhle způsob dobrodružství, mě přestal bavit. Konzumní způsob života nedělá lidi šťastnými, alespoň mě ne, začíná postrádat smysluplnost. Podle mě nastal ten správný čas si říci: „OK. Civilizace má jisté výhody a své plusy, ale zároveň v té současné podobě už začíná být pro mnoho lidí až příliš komplikovaná a administrativně náročná. Je třeba se vrátit k jednoduchosti.“
Autor textu a médií: Lucie Masopustová ®
